Internetem prolétla zpráva o tom, jak je trh přesycen „experty“ na duševní zdraví s dvoutýdenními kurzy. Jako někdo, kdo se v oblasti seberozvoje pohybuje, jsem ta slova četl s velkým pochopením. Ta situace je totiž realitou. Když lidem není dobře, často v tísni sáhnou po první pomoci, která je po ruce, aniž by tušili, jaký je rozdíl mezi psychiatrem, psychoterapeutem a člověkem, který doprovází druhé na cestě k lepším návykům.
Chci k tomu říct jednu zásadní věc, a to naprosto na rovinu: já sám se nepovažuji za odborníka ve smyslu klinického psychologa nebo psychoterapeuta. Neléčím traumata, nediagnostikuji psychické poruchy. Moje role je v oblasti seberozvoje a práce s myšlenkami v běžném životě. Mám za sebou několikaměsíční komplexní výcvik v akreditované škole. Nebyl to víkendový rychlokurz ani rychlokvašený certifikát za pár hodin, ale intenzivní, profesionální proces, který mě naučil především jednu věc – obrovskou pokoru.
Pokora v této práci znamená přesně vědět, kde končí moje kompetence. Znamená to dokázat člověku upřímně říct: „Tohle už nespadá pod to, s čím vám mohu pomoci, tady je potřeba vyhledat klinického specialistu.“ Profesionální přístup totiž nespočívá v tom, že si hraji na vševědoucího zachránce, ale v tom, že respektuji hranice lidské psychiky a oborů, které ji chrání. Seberozvoj je skvělý nástroj pro lidi, kteří chtějí posunout svůj život, ujasnit si cíle nebo lépe zvládat každodenní tlak. Nikdy by ale neměl suplovat lékařskou nebo psychoterapeutickou péči tam, kde je potřeba hluboká léčba.