Co nám tím tahle zpráva vlastně říká?
Před pár dny vyšel na Forbesu článek s titulkem, který zní jako začátek sci-fi románu: „80% Of Gen Zers Would Marry An AI: Study.“
Zní to jako scéna ze sci-fi filmu, ale podle studie jde o reálný názor většiny mladých lidí narozených přibližně mezi lety 1997 a 2012. Ti by – alespoň v teoretické rovině – byli ochotni navázat hluboký vztah s něčím, co není člověk, ale produkt algoritmů.
Je to jen senzacechtivý titulek? Nebo se před námi otevírá nová fáze toho, jak rozumíme blízkosti a partnerství?
Proč by si někdo zvolil za partnera umělou inteligenci?
Při prvním přečtení to možná vyznívá absurdně. Ale pokud se na to podíváme hlouběji, zjistíme, že nejde o technologii samotnou, nýbrž o hlubší společenský jev.
Generace Z vyrůstá ve světě, kde digitální realita tvoří samozřejmou součást každodenního života. Pro mnoho mladých lidí není rozdíl mezi „online“ a „offline“ tak ostrý, jak jej vnímaly předchozí generace. Umělá inteligence pro ně není výjimečný nástroj, ale běžný společník – asistent, rádce, občas i zdroj podpory.
Z tohoto pohledu může být myšlenka „partnera s umělou inteligencí“ přitažlivá: AI naslouchá, neodsuzuje, neopouští, není náladová a nemá vlastní potřeby, které by mohly být v konfliktu s těmi vašimi. Zkrátka nabízí předvídatelnost, kontrolu a bezpečí – hodnoty, které mohou být lákavé zejména pro ty, kdo se ve vztazích s lidmi často cítí zranitelní nebo zklamaní.
Je to ale skutečný vztah?
Tady se dostáváme k jádru celé věci. Vztah s umělou inteligencí sice může napodobovat emocionální blízkost, ale nikdy nemůže nabídnout to, co tvoří podstatu skutečné lidské interakce – autenticitu, empatii, nepředvídatelnost, možnost růstu skrze konflikt a odlišnost.
Skutečné vztahy jsou náročné právě proto, že se v nich potkávají dvě svobodné, citlivé a často odlišné bytosti. Tato komplexita někdy bolí, ale zároveň dává vztahům hloubku a smysl. Vztah s AI může být komfortní, ale nikdy nebude skutečně živý.
Co to vypovídá o společnosti?
Tato studie nevypovídá jen o vztahu mladých lidí k technologiím. Mnohem více ukazuje na hlubší otázky, které se dotýkají všech generací:
Cítíme se v mezilidských vztazích dostatečně bezpečně, abychom v nich mohli být zranitelní?
Umíme si naslouchat, být přítomní, zvládat odlišnosti?
A nabízíme mladým lidem ve svých rodinách, školách a komunitách dostatečný vzor pro to, jak vypadá zdravý a naplňující vztah?
Možná nejde o to, že by mladí lidé chtěli milovat „robota“. Možná jen ve svém životě příliš často narážejí na vztahy, které postrádají pochopení, klid a vzájemnou podporu – a tak si raději představí něco, co tyto potřeby „aspoň nějak“ naplní.
Závěrem: žádná panika, ale pozornost
Není důvod malovat čerty na zeď. Neznamená to, že bychom se zítra měli hromadně brát s algoritmy. Ale podobné průzkumy nejsou pouhou kuriozitou – jsou zrcadlem doby.
Ukazují nám, co lidem ve vztazích chybí, po čem touží, čemu se vyhýbají. A pokud to budeme brát vážně, může to být příležitost k hlubší debatě o tom, co dnes znamená být ve vztahu – a jaké vztahy vlastně chceme.
Protože žádná umělá inteligence, ať bude jakkoliv pokročilá, nikdy plně nenahradí lidský pohled, dotek a upřímné „jsem tu s tebou“.
Tento text považuji za osobní úvahu a soukromý názor, který vznikl jako reakce na uvedený článek. Budu rád, pokud Vás přiměje k vlastním otázkám a zamyšlení.
