Ten dárek by mu udělal radost. Jenže já na něj nemám.
Přejeme si udělat blízkým radost, ale někdy kvůli dárkům utrácíme víc, než si můžeme dovolit. Co když se přitom řídíme očekáváními, která jsme si sami vytvořili?
Blíží se Vánoce a možná už přemýšlíme, co komu koupit. U někoho máme jasno, u jiného trochu tápeme. A někdy nás napadne dárek, který by podle nás udělal opravdu velkou radost.
Jenže když se podíváme na cenu, zjistíme, že si ho vlastně nemůžeme dovolit.
A přesto začneme přemýšlet, kde na něj vzít peníze.
Napadá mě, jestli za tím vždy stojí jen snaha někoho potěšit.
A co když se urazí?
Možná to znáte. Vybíráte dárek a najednou vás napadne, že by měl mít určitou hodnotu. Že něco levnějšího by mohlo působit nevhodně.
Co když bude zklamaný? Co když si pomyslí, že jsme na něm šetřili? Nebo se dokonce urazí?
Jenže odkud víme, že by takhle reagoval?
Řekl nám někdy, že očekává drahý dárek? Nebo jsme si to jen domysleli?
Někdy máme docela jasnou představu o tom, co si druzí přejí, co od nás očekávají a jak budou reagovat. Přitom jsme se jich na nic z toho nezeptali.
A právě kvůli těmto představám můžeme nakonec utratit víc, než si můžeme dovolit.
Přitom ten druhý možná vůbec nic drahého neočekává. A kdyby věděl, že si kvůli jeho dárku přiděláváme finanční starosti, třeba by z něj ani neměl takovou radost.
Kupujeme dárek, nebo se snažíme něčemu vyhnout?
V mentálním koučinku a přístupu CBFC mě zajímá mimo jiné to, jak naše myšlenky ovlivňují prožívání a následné rozhodování.
Zkusme si představit dvě úvahy:
„Rád bych mu ten dárek koupil, ale teď na něj nemám.“
A potom:
„Rád bych mu ten dárek koupil, ale teď na něj nemám. Když mu koupím něco levnějšího, bude si myslet, že mi na něm nezáleží.“
Peníze máme v obou případech stejné. Jenže ve druhém jsme si k tomu přidali ještě vlastní představu o reakci druhého člověka.
A ta nás může přimět sáhnout do rezervy, odložit jiný výdaj nebo si dokonce půjčit.
Možná už potom nekupujeme dárek jen proto, abychom udělali radost. Možná se také snažíme vyhnout vlastnímu nepříjemnému pocitu, že jsme někoho zklamali.
Přitom vůbec nevíme, jestli by to tak druhý člověk vnímal.
Říct „nemám na to“ není vždy jednoduché
Zvlášť když jde o děti, partnera nebo někoho blízkého.
Možná jsme byli zvyklí dávat dražší dárky. Možná se naše finanční situace změnila. A možná jen nechceme vysvětlovat, proč letos kupujeme něco skromnějšího.
Jenže věta „Tohle bych ti rád koupil, ale momentálně si to nemůžu dovolit“ přece sama o sobě nic nevypovídá o tom, jak moc nám na druhém záleží.
Nechci tvrdit, že drahé dárky jsou špatné. Pokud si je můžeme dovolit a chceme někomu splnit přání, proč ne?
Jen mi přijde škoda, když si kvůli několika okamžikům radosti způsobíme starosti, které s námi zůstanou ještě dlouho po Vánocích.
A navíc kvůli očekáváním, která možná existují jen v naší hlavě.
Možná stojí za to se zamyslet
Nemám žádný návod na správné Vánoce. Ani nechci nikomu radit, za kolik má nakupovat.
Jen mě zajímá, jak často se při výběru dárků řídíme tím, co skutečně víme o druhých, a jak často tím, co si o nich pouze myslíme.
A tak bych na závěr nechal jednu otázku:
Kolik dárků jsme už koupili ne proto, že si je někdo přál, ale proto, že jsme se báli, co by si pomyslel, kdybychom je nekoupili?