Kam jsme se dostali? O respektu a vztazích ve společnosti
Proč je stále těžší respektovat odlišné názory a možnosti druhých? Zamýšlení nad společenským tlakem, tolerancí a mezilidskými vztahy.
Kam jsme se to dostali? O společnosti, ve které začíná být normální všechno očekávat
Nedávno jsem narazil na článek o vánočním fotografování ve škole. Rodiče řeší cenu fotografií a někteří mají obavy, že pokud za ně nezaplatí, jejich dítě se ocitne stranou kolektivu.
Samotné fotografování není nic, čemu bych chtěl věnovat zvláštní pozornost. Zaujalo mě ale něco jiného. Jak je možné, že se z tak obyčejné věci stane situace, ve které se někdo bojí říct ne?
A čím déle nad tím přemýšlím, tím víc mám pocit, že nejde o ojedinělý případ.
Podobné situace vidíme kolem sebe poměrně často. V práci, mezi známými, v rodinách i ve veřejném prostoru.
Někdy mám dojem, že se postupně vytrácí schopnost přijmout jednoduchou skutečnost: ne každý má stejné možnosti, stejné názory a stejné priority. A ne každý musí dělat to, co dělají ostatní.
Všichni něco očekávají
Stačí se podívat, kolik věcí dnes považujeme za samozřejmost. Někdo očekává, že se ostatní přizpůsobí jeho představám. Jiný předpokládá, že každý má stejné finanční možnosti. Další nechápe, proč se někdo nechce účastnit něčeho, co je podle něj naprosto běžné.
A když někdo odmítne, přicházejí otázky, poznámky nebo někdy rovnou odsouzení.
Proč nejdeš? Proč to nemáš? Proč sis to nekoupil? Proč se nezapojíš?
Přitom odpověď může být úplně jednoduchá. Nechci. Nemůžu. Nepotřebuji. Mám jiné priority.
Od kdy musí člověk obhajovat každé své rozhodnutí?
Jiný názor dnes někdy stačí
Nemusíme chodit daleko. Stačí sledovat běžné diskuse na internetu. Člověk napíše svůj názor a během chvíle se dozví, co všechno je na něm špatně. Místo věcné reakce často přichází zesměšňování, urážky a snaha druhého shodit.
A nejde jen o internet. Podobně se někdy chováme i v běžném životě.
Máme tendenci rychle zařazovat lidi do skupin. Podle toho, co mají, jak vypadají, kde pracují, kolik vydělávají nebo jaké mají názory.
Přitom o jejich životě často nevíme vůbec nic.
Neříkám, že bychom měli se vším souhlasit nebo že každý názor zaslouží automaticky stejnou váhu. Ale nesouhlas ještě neznamená, že musíme druhého ponižovat.
To jsou dvě úplně odlišné věci.
Nechci tvrdit, že dříve bylo všechno lepší
To by nebyla pravda. Lidé se k sobě nechovali vždycky hezky a ani dnes není všechno špatně. Pořád potkávám lidi, kteří pomohou, aniž by z toho něco měli, a kteří se dokážou chovat slušně i k někomu, s kým nesouhlasí.
Jen mi připadá, že bychom se měli trochu zastavit a zamyslet nad tím, co vlastně od ostatních očekáváme.
Opravdu potřebujeme komentovat každé jejich rozhodnutí? Opravdu nám vadí, když někdo žije jinak? A proč máme někdy potřebu dávat druhým najevo, že do našeho světa nezapadají?
Nemyslím si, že společnost potřebuje další návody na správný život. Těch máme dost.
Možná by pro začátek stačilo, kdybychom se naučili přijmout, že ne všechno se musí točit kolem nás a našich představ.
A že když někdo řekne ne, nemusí to být problém, který je potřeba řešit.
Docela by mě zajímalo, jestli to vnímáte podobně, nebo mám jen pocit, že se z obyčejné tolerance a respektu začíná stávat něco, co už dnes není tak samozřejmé.
Pokud k tomu máte co říct, budu rád, když se zapojíte do diskuse na mém Facebooku, kde můžete napsat, jak celou věc vnímáte vy.
FAQ – Často kladené otázky
###
Proč lidé podléhají společenskému tlaku?
Často nechtějí vyčnívat, být odmítnuti nebo se dostat do nepříjemné situace. Někdy proto raději udělají něco, co sami nechtějí.
Co znamená respektovat odlišný názor?
Neznamená to automaticky souhlasit. Znamená to dokázat nesouhlasit bez urážek, zesměšňování a ponižování druhého.
Jaký vliv mají dospělí na chování dětí?
Děti přebírají řadu vzorců chování ze svého okolí. Způsob, jakým dospělí jednají s ostatními, proto ovlivňuje i to, jak se později chovají samy.