Většina z nás v sobě nosí tichý předpoklad, že existuje nějaká neviditelná autorita, která nám musí odmávnout start. Že život funguje jako úřad, kde u okénka čekáme na potvrzení o tom, že naše vize je legitimní, náš nápad realizovatelný a naše sebevědomí oprávněné. Jenže to okénko je zavřené a úředník tam nikdy neseděl.
Čekání na „zelenou“ není trpělivost. Je to psychologický nárazník, který si stavíme mezi sebe a riziko, že poneseme plnou váhu vlastního rozhodnutí. Dokud totiž čekáme na vhodnější dobu, na lepší konstelaci nebo na uznání od okolí, máme perfektní alibi pro svou nehybnost. Je to bezpečná zóna, kde se nic nepokazí, ale kde se také nic nestane.
Uvědomil jsem si, že ptát se ostatních na názor dřív, než začnu jednat, je často jen zamaskovaná prosba o povolení existovat. Pokud mi někdo řekne „teď ne“, cítím úlevu, protože za mě někdo jiný vyřešil dilema odpovědnosti. Pokud mi řekne „ano“, svalím na něj část viny za případný krach.
Jenže realita nemá žádný vestavěný signalizační systém. Semafory si v hlavě instalujeme sami, abychom dali svému strachu řád. Ten, kdo si věří, nečeká na signál, protože pochopil, že hybnou sílu generuje on sám, nikoliv okolnosti. Svět se nezačne hýbat, dokud do něj nevrazíš svou vlastní aktivitou.
Když přestanete čekat na pokyn, začnete být pro své okolí nečitelní. Lidé, kteří sami tráví roky v čekárně na „správný čas“, budou vaši iniciativu interpretovat jako chybu v systému. Budou hledat důvody, proč byste měli ještě počkat, proč to teď nejde a proč je to riskantní. Nechtějí vás chránit – podvědomě chrání svůj vlastní klid, protože vaše akce jim nastavuje zrcadlo jejich vlastní stagnace.
Zbavit se potřeby vnějšího schválení je v podstatě brutální akt dospělosti. Znamená to přijmout fakt, že nikdo jiný neví, co je pro mě správné, a že nikdo jiný za mě nezaplatí cenu za promarněné roky. Ta „zelená“ se rozsvítí v momentě, kdy si uvědomím, že spínač držím v ruce já.
Od té chvíle už není cesty zpět do řady čekajících. A to je na tom to nejlepší.
Moje práce je mentální koučink. Nejsem doktor, psycholog ani psychoterapeut. Neléčím klinické deprese, hluboká traumata a nestanovuji žádné lékařské diagnózy. Pokud cítíte, že řešíte vážné psychické nebo zdravotní potíže, vyhledejte prosím odborníka. Moje hřiště je jinde – pomáhám lidem, kteří se v běžném životě jen dočasně zasekli, potřebují si srovnat hlavu a chtějí se zase pohnout dopředu. Pokud během naší práce zjistím, že váš problém spadá mimo mé kompetence, narovinu vás na to upozorním a nasměruji vás na vhodného odborníka.