Petr seděl u kuchyňského stolu, pomalu míchal lžičkou kávu a zíral z okna. Bylo pondělí ráno. Stejně jako každé jiné. V hlavě měl jedinou myšlenku: „Tak zase znova…“
Posledních pár měsíců se cítil… vyčerpaně? Ztraceně? Nebo možná jen znuděně? Nedokázal to přesně pojmenovat. Ale věděl, že něco není v pořádku.
Jeho práce v korporátu nebyla špatná. Plat byl slušný, kolegové normální, občas se zasmál, občas ho šéf naštval. Nic tragického. A přesto měl každý večer pocit, že mu něco uniká.
Občas si pohrával s myšlenkou na změnu. Už roky ho lákalo podnikání. Možná by mohl začít něco svého? Nebo alespoň zkusit jinou práci? Jenže vždycky, když o tom začal přemýšlet vážně, rozběhl se mu v hlavě stejný scénář:
👉 „Co když neuspěju? Teď mám jistý plat. Tam budu začínat od nuly.“
👉 „Tady to aspoň znám. Jinde to může být ještě horší.“
👉 „A co když si to budu vyčítat? Možná to není ideální, ale dá se to vydržet.“
A tak zůstal.
Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.
Vždycky si říkal, že „teď není správná chvíle“. Ale když se podíval zpět, zjistil, že si to říká už pět let. A nic se nezměnilo.
Kdy si uvědomíš, že jsi v pasti?
Jednou večer si s kamarádem Markem zašli na pivo. Marek byl jiný. Nedávno odešel z korporátu a začal pracovat sám na sebe. Dělal, co ho bavilo, a i když se občas trápil, bylo na něm vidět, že je spokojený.
„Ty hele, a ty jsi nikdy neměl strach?“ zeptal se Petr.
Marek se zasmál. „Jasně že měl. Ale víš, co jsem si uvědomil? Že nejvíc mě děsí představa, že za deset let budu pořád sedět v té samé kanceláři a přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych to zkusil.“
Petr se zamračil. Tohle přesně cítil taky.
„Ale… třeba ty máš na podnikání buňky,“ zkusil ještě argumentovat.
„To je jen výmluva,“ pokrčil Marek rameny. „Každý, kdo něco změnil, měl stejný strach jako ty. Jen se rozhodl neposlouchat ten hlas v hlavě, co mu říká, že je lepší zůstat tam, kde je.“
Petr mlčel. Dobře věděl, že má Marek pravdu.
A tehdy mu to došlo. Nebyl v té práci proto, že by ho bavila. Nebyl tam proto, že by ho naplňovala. Byl tam jen proto, že se bál změny.
To byla past status quo – psychologická iluze, že když zůstane tam, kde je, je to bezpečnější než vykročit do neznáma. Že „nic nedělat“ je lepší než „něco zkusit a selhat“.
Ale co když ta největší chyba byla právě to, že nikdy nic nezkusil?
Jak z toho ven?
Pokud se v tom poznáváš, mám pro tebe dobrou zprávu: Změna nemusí být skok do neznáma. Stačí malý krok.
🔹 Získat jasno – Nejprve je dobré si uvědomit, co vlastně chceš. Opravdu potřebuješ změnit práci? Nebo ti jen něco chybí a dá se to najít i tam, kde jsi?
🔹 Přestat se bát „co když“ – Strach z neznámého nás drží zpátky. Ale co když to, co tě čeká, je mnohem lepší než to, co máš teď?
🔹 Naplánovat první krok – Nemusíš hned podávat výpověď. Stačí malý test. Třeba si promluvit s někým, kdo už tu cestu ušel. Nebo zkusit vedlejší projekt.
🔹 Mít někoho, kdo tě podpoří – Sám se člověk často motá v kruhu. Jako kouč ti pomůžu podívat se na věci z jiného úhlu a najít cestu, která pro tebe bude ta pravá.
Protože změna není děsivá. Děsivé je jednoho dne zjistit, že ses nikdy neodvážil ji udělat.
Tak co, zůstaneš, nebo se pohneš?